Kdo nepozná minulost, bude nucen ji prožít znovu. Tak známá věta, až se proměnila v klišé. Jenže jestli je život o něčem, tak určitě i o tom, že nechává člověka během života rozeznávat pravdivost takových přísloví.

Během mého života jsem si prožil, mám pocit, ta přísloví asi všechna. Některá jsem prve nechápal (devatero řemesel, desátá bída), ale život mi dal ochutnat i z tohoto poháru a já je nakonec poznal snad do posledního detailu.

Naše země se ocitá v těžkých chvílích. A minulost nás ne a ne poučit. Jestli se z toho ale chceme vyhrabat, nemáme kde jinde hledat. Jenže – to bychom taky mohli leccos poznat a poznání může být bolestivé.

Málokdo ví, že jsme nebyli ve válce s nacisty ve druhé světové válce od jejího počátku. Většinu války jsme sloužili Němcům a darovali jim naše schopnosti, znalosti i suroviny v podobě válečné výroby.

Někomu se asi nehodí do krámu, že většina našeho národa bez problémů přešla z „dobrý den“ na „Heil Hitler“. Ono to zas tak nebolí, zvednout paži. Pokud tak málo musím udělat pro to, aby mi zůstala kariéra, majetek. O hrdost tu nikdy nešlo.

Dnes děláme to samé. Vyrábíme, a když ne vyrábíme, tak platíme novodobým nacistům. Jsme pro ně jen zdroj. Něco, co se dá vyčerpat a zahodit. A opět ti samí lidé si nasadí roušku (to nebolí) a pověsí na balkon vlajku cizího státu.

Neměli bychom dělat stejnou chybu podruhé.

Ostatně – šílenství prý je opakovat stejnou věc a očekávat jiné výsledky.